Kdy vzít investora do firmy a kdy firmu prodat

To je pro mě dnes hodně špatná, ale možná i dobrá otázka. U mne to bylo tak, že na začátku i v průběhu podnikání byla kolem mne taková zvláštní bublina, ve které se budovaly firmy za účelem prodeje. Dokonce mne pozval jeden potenciální investor do hotelu Four Seasons a vše mi vysvětloval. Té době i celému dění okolo jsem příliš nerozuměl a sám jsem nevěděl, co vlastně chci a co je cílem dění kolem nově vznikajících firem v e-commerce. Byl jsem jednou z nich. Jeho model byl postaven na generování co nejvyššího zisku a přípravy firmy pro prodej v nejbližších letech již předem vytipovaným velkým nadnárodním firmám. Nedokážu to hodnotit. Znělo to zajímavě, jen já nesháněl tehdy investora, ale spíše člověka, který by ve starém svetru se mnou šel pracovat a posouvat firmu dopředu a takoví investoři mne neoslovovali. Podobných lidí jako on se se mnou sešlo více. Jenže mne stačil k obědu kus chleba, konzerva tuňáka a paprika. Nejvíc mne vždy štvalo tehdy, že jsem nic neudělal a strávil celý den v autě po Praze. Doba na začátku podnikání byla hodně jiná v tom, že jsem neměl nikoho, koho bych se zeptal, co mám dělat, když mi bylo nejhůř a fakt si nevěděl rady. Ale tohle se v člověku po čase úplně zlomí a najednou dotyčný rezignuje na tuto potřebu hledat investora nebo mentora. Řešení prostě musí najít sám a nemá nikoho, s kým by jej probral, protože na to není čas. Asi tak před třemi lety jsem dostal nabídku na koupi části firmy a vzhledem k velkému potenciálu a možnosti získání zkušeností ze světa dopravy jsem rozepsal dlouhou souhlasnou odpověď s vysvětlováním toho, jak funguje naše firma. Když jsem vše dopsal, podíval jsem se na hodinky a uvědomil jsem si, kolik času mi vše zabralo a zastavil se. Chvilku jsem přemýšlel a pak zmáčkl backspace a e-mail smazal. Se stejným vysvětlením jsem odpověděl i druhé straně. Stal se ze mě od té doby mnohem větší konzervativní protiva a začal jsem si různými situacemi potvrzovat, že ta největší rozhodnutí jsem udělal v malém okamžiku, který se už nedal třeba příští den opakovat, nebo bych na něj ztratil za pár hodin už náladu nebo neměl čas, když bych se s někým musel nejdříve poradit. Také jsem zjistil, že absolutně nevím, co bych dělal, když bych prodal firmu. Nebavilo by mě sedět nezaměstnaný doma a v letadle mi je vždycky špatně a se zavřenýma očima si řikám, ať snad radši spadnem. Uvažoval jsem o prodeji samozřejmě víckrát, ale pak jsem si v hlavě srovnal myšlenky a zjistil, že to tak vlastně nechci. Někteří podnikatelé kupovali firmy v mém oboru po letech zase zpět, protože noví majitelé nechtěli ve firmách sedět v těch starých svetrech s ostatníma...