Česko-německé vyjednávání

Uzavřel jsem před časem smlouvu s jedním velkým nadnárodním dopravcem v Německu. Přijeli se podívat do skladu, vše jsme řešili dost dlouho osobně, nakonec jsme obdrželi i rozumné ceny, když jsem původní nabídku vrátil kvůli nestálému tarifu. Nejdříve jsem si myslel, že pravděpodobně nepochopili způsob mého myšlení, jak chci mít vše nastaveno. Celý proces zavedení trval zhruba 3 měsíce. Pro orientaci s českým dopravcem jsme podobný systém rozjeli za dva dny. Ale přeci jen se jednalo o složitější ceníky, takže jsem s tím neměl problém. Po nocích jsem zkoumal podmínky, které byly v americko-německém duchu. V tuto dobu se nám navalilo i dost nových zakázek, takže zavádění bylo ještě složitější. Když jsem konečně vše zapracoval, vyzkoušeli jsme první přepravy, přišla automatická zpráva z německého vedení firmy, že za poslední tři měsíce byla vyhodnocena křivka přeprav a zrušen tarif. Bylo mi to dost líto, ale pořád jsem si říkal, že přeci spolupráci tlačí hlavně dopravce. Automaticky to znamenalo, že jsme museli začít dotovat ceny zákazníkům, protože si nemůžeme dovolit ze dne na den zvednout o 30% ceny. Dostali jsme od dopravce platné ceny vždy na týden podle aktuálního počtu přeprav. Přijde mi to úsměvné a jejich obchodní zástupce mne tlačí k tomu, abychom jim dali všechny své přepravy, sdělili veškeré různé firemní ukazatele a přesné rozplánování na roky dopředu. Nikdy jsem se s tímto přístupem moc nesetkal a tak jsem napsal, kolik přeprav bylo včera, kolik dnes, a že zítra ještě nevím a zeptal se, jestli má další spolupráce vůbec smysl. Požádal jsem, ať mi nastaví své základní ceny a nechám je jako záložního dopravce pro zákazníky, kteří jej nutně chtějí využít. Toho se ale děsí. Tak kde je problém vážně nevím... Třeba s Deutsche Post je spolupráce úplně perfektní. Jen mi přijde, že zrovna u této firmy dochází ke střetu všech různých slovansko-amerických kultur při dodržování německého systému.