Ode dneška už mě berou naši kamioňáci

Na překladišti v Německu i v ČR, kde se různě pohybuji, tak mě poslední dobou po večerech doučovali řidiči, co všechno se kontroluje a jak opravuje u kamionů, protože po mých x letech provozu přepravní firmy jsem si udělal řidičák na náklaďák:) A k tomu se samozřejmě váže historka stará asi měsíc, když mě vyhodili po 10 metrech při první závěrečné jízdě. Dnes jsem byl na opravě a konečně jsem tedy už prospěl. Nevím, jestli to vůbec někdy budu potřebovat, ale přinejmenším jsem za těch několik měsíců pochopil, jak náročné řídit tyto vozy je a dalo mi to hodně nových zkušeností při pohybu na silnici i v osobním autě. Jsou to takové drobnosti, o kterých jsem třeba dříve neměl ani páru. Jinak taková perla na závěr: v Německu stojí oprávnění na náklaďák 5 - 6 tis. euro!

Update na Víťův podnět:
Ti moji instruktoři mi vždy nadávali, abych po zabouchnutí dveří zapomněl na nějaký osobák, takže každá jízda začínala úplným srazením sebevědomí (ročně najedu cca 25 tis. km). Asi nejdůležitější je zvyknout si na dvě nožní brzdy. Jednu motorovou a druhou klasickou pedálovou. Ta motorová je pod levou nohou a sešlapávala se patou skoro pod sedačkou. Jestli jste někdy jeli za náklaďákem, nebo autobusem a najednou jste slyšeli takový dusot vzduchu a motoru, tak to je přesně ta motorová brzda. Když byste jeli totiž celou cestu pouze za použití brzd na kolech, u osobáku je to relativně jedno, jenže ten náklaďák váží třeba 10x, nebo 40x více, je to obrovská hmota, kotouče by se v horách rožhavily a žádným způsobem by zabrzdit už nešlo (ani ruční). První jízdu se mi stalo, že jsem dost vyděsil na přechodu starou paní. Zabrzdil jsem totiž zároveň motorovou i klasickou brzdou. Jenže jsem zapomněl, že nemám třetí nohu na spojku. Osobák vám jen trochu zaškytá, nebo chcípne. Tohle auto bylo asi 10x těžší, takže jsem poznal tu sílu na vlastní kůži. Protočil se nám několikrát motor a 10timetrový náklaďák doskákal k přechodu, aby paní po mírném šoku se mohla odhodlat nerušeně přejít. Důvod, proč mě vyhodili u první jízdy byl ten, že jsem omezil protijedoucí vozidlo v úzké ulici a měl jsem na své straně překážku (kolonu zaparkovaných aut). Dnes jsem na tohle už dával fakt pozor. Co je asi další velký rozdíl, jsou zrcátka. Vlastně celou cestu se člověk dívá do pravého zpětného zrcátka rozděleného na několik částí. Jedete dopředu, ale přitom se pořád díváte jedním okem do zrcátka, co se děje za vámi. To byl pro mne ze začátku obrovský nezvyk, ale po pátém přejetí obrubníku vám nic jiného nezbyde. O jeden obrubník jsem málem prorazil kolo. To kolo samozřejmě stojí úplně jiné peníze než na osobák, takže člověk je dost vyjuchaný. Skoro všechny městské křižovatky je potřeba sledovat i v protisměrech, takže leckdy nečekáte jen na to, až se vám uvolní pravá a levá strana, ale i protisměrné pruhy, kam vám vyjde většinou rejd. Pak asi jednou z nejhorších a obávaných věcí je couvání. Couval jsem jen párkrát, ale to se člověk naučí až praxí. Vlastně couváte a za autem nevidíte ani jiný kamion, který se za vaši plachtu schová. Jestli bych to měl nějak shrnout, tak až budete třeba prudce brzdit před tahačem s návěsem, vzpomeňte si na to, že má většinou přesilu 40 tun ku jedné... :)