Tak když už jsem se rozpovídal

Když už jsem tedy dnes začal s takovými romány, tak mne napadla jedna podobná příhoda, která se stala mému známému, u kterého jsem byl v patnácti na brigádě. Jezdili jsme po republice s obrovskými keramickými kusy, ze kterých se po vypálení složili různé sochy. Jestli jste někdo z Liberce a znáte Želvičky na Fügnerce, tak přesně takové. Vyrazili jsme ráno ve čtyři, abychom asi v poledne byli ve fabrice, kde se vypalovali keramické části transformátorů. Nevěděl jsem, že nebyly naše kusy dohodnuté, ale zakázka tehdy byla opravdu na knop a hrozily velké sankce za nedodržení termínu. Můj známý šel do výrobny pro vedoucího, aby dohodl podmínky, ale vedoucí byl neústupný a hodně arogantní. Nakonec nás vyrazil. Seděli jsme v autě a koukali na sebe. Můj známý nakonec do hrobového ticha řekl, že se za chvíli vrátí. V dáli jsme ho zahlédli, jak ho vedoucí provádí celou výrobou a vše mu nadšeně ukazuje. Když se vrátil, řekl mi, že jdeme vykládat. Nechápal jsem. Pan vedoucí byl velmi ochotný a všechny díly nechal vypálit. Na nic jsem se neptal. Cestou zpátky mi známý řekl, že mu šel poděkovat za to, že s námi alespoň ztrácel čas a zeptal se ho, kam mu za to může poslat moravskou slivovici...