Exkurze u DHL Deutsche Post a trochu jiný než "tradicionalistický" pohled na EU

V Německu žije 8x více lidí než v ČR, ale na následujícím videu nenajdete žádné fronty, přepážky a další nutné zlo při vyzvedávání na poště... Exotika na závěr: paní, která přebaluje špatně zabalené balíky!



Napadlo mne, že poslední dobou slyším dost velkou kritiku na vše, co je české. Ale ono není zase vše tak černé. Jsou věci, které se v Česku dělají prostě jinak. Lidé jsou jiní a hlavně po té mentalistické stránce. Německo je v některých věcech bezpochyby hodně napřed. Obchodní zákony se zde de facto tvořily již v 19. století a státy bývalé DDR je pouze převzaly po roce 1989. Češi si museli spoustu zákonů utvořit sami na základě vlastních chyb. Vlastně je to možná i něco, co je pro ČR typické - lidé umí udělat hodně z mála. Němci takoví naopak nejsou. Na každou věc mají speciálního člověka. Občas na mne koukají, že rozumím více odvětvím a všechno si většinou připravím sám. Němci by v tomto od Čechů občas potřebovali velkou lekci. Jestli bych to měl shrnout, není špatné žít v ČR a pracovat nebo těžit z výhod svobody v rámci práva usazení kdekoliv v EU. Mnoho lidí je dost velkými euroskeptiky, ale nerozumím, proč. Poslední roky vidím v EU pro běžné lidi obrovský přínos, který si možná dost dobře neuvědomujeme. Nějaké "tradice" si přeci můžeme každý vzít s sebou do kapsy, aniž bychom se potřebovali izolovat. Nejsme tak rozsáhlý a suverénní stát jako třeba Norsko, Francie nebo Velká Británie, takže s klidným svědomím budeme muset začít naši "tradiční šikovnost" umět prodat i v jiných státech. EU nám toto bohužel umožňuje...

Být jen internetu, tak jsem zkrachoval

Dneska jsem si probíral několik svých rozhodnutí za posledních pár let. Dokonce i to, jak jsem se asi v 18ti nebo 19ti sebral a šel bydlet do bytu a neměl vůbec nic a na účtě -5 tis. Kč (to bylo hodně motivující... :)) Ale zpět k tématu. V roce 2008 nastala krize a já do té doby podnikal jen přes internet. Jenže když to vezmu zpětně, k tomu, aby se vždy něco začalo dít, tak bylo potřeba uskutečnit nějakou dlouhou cestu, dojít za správnými lidmi a začít s nimi komunikovat osobně. Přesně tahle jednání se mi vždycky zprvu zdála jako možná hodně utopistická. Jenže jsem se nějak přesvědčil, že ze sebe nemohu udělat úplného blbce, když už jsem si to jednání přeci domluvil a přinesl jsem s sebou tedy nějaký plán včetně smluv, které jsem si po pár zkušenostech už připravil vždycky sám. Bylo to asi hodně o tom přesvědčit druhou stranu, že pomůžeme všem zúčastněným stranám. Vzpomínám si na jednání o dodávání lisovaných palet. Trvalo to snad 10 minut a nesl jsem si podepsané smlouvy domů. Celý tento kontrakt trvá už skoro 3 roky a je víceméně bokový, ale stále jede. Všechno šlo tehdy hodně spontánně, nikdo mne nepřesvědčoval, že by tyto palety se mohly víc a víc používat. Ani nevím, jak mne to napadlo, myslím, že jsem je někde zahlédl a líbily se mi. Stejné to bylo vždy poté. Měl jsem nějakou představu (matnou), že by snad něco mohlo fungovat a chtěl jsem to zkusit. Od poslední služby Mailboxde.cz jsem čekal dokonce jen málo, prostě jsem měl po večerech čas, tak jsem si říkal, že bych mohl vyzkoušet, co dokážu prosadit. Jenže mezi všemi rozhodnutími, automatizovanými kroky a samovolném získávání uživatelů nebylo jen postavení nějakého webu. Bylo v tom úplně něco jiného, co se dá popsat jako směs probdělých nocí, přemýšlení, tápání, hledání, přeměny strachu na jednání, zvykání na určitý jiný režim a asi by se dalo psát hodně dlouho. Každopádně mezi vším stálo vždy jednání tváří v tvář, které bylo největším motorem v dalším pokroku. Internet byl vlastně opravdu jen takový doplněk.

Pomáhání podvodníkům s příběhem

Každý den se něco děje. Občas mě zaskočí nějaký nový druh podvodu. Je to někdy relativně síla, ale člověk asi není nikdy připraven. Je to jako když s někým vedete válku. Dnes jsem de facto pomáhal druhé straně dotvořit jejich vymyšlený příběh, abych dosáhl svého a nepřišlo se na to, že vím o podvodu, který na mě vždy ušijí. Někdy je strašně slabomyslné všechno vykřičet do e-mailu a rozvěsit všechnu špínu, kde to jen půjde. Myslím, že první krok by měl být přímý, jestli si člověk chce zachovat přímost a hrdost.

Německá vs. česká fóra

Zrovna hledám v Německu dost informací, ale zdá se mi, jak kdybych byl vždy na nějakém rodinném fóru. Jenže na všech fórech je situace podobná. Hodně těžko se to vysvětluje, ale když hledám podobné dotazy v češtině, vždy je mezi odpovídajícími dost velké procento negativně i když třeba správně odpovídajících lidí.

Malichernosti

Poslední dobou mám vážně dost co dělat. Tlačí mě hodně časy, aby se vše stihlo a hlavně nějak podvědomě bylo vše vyřízeno relativně rychle. Občas se ale vyskytne nějaký drobný problém, co dokáže úplně vše na hodinu, dvě zastavit. Sice hodina není mnoho, ale když je najednou na nějaký systém navázáno mnoho dalších lidí, nejde si jen tak všechno o den posunout kvůli té jedné hodině, protože vy jste se třeba zrovna rozhodli hledat řešení toho problému... Pomalu se učím tyhle problémy úplně vypouštět. Třeba dnes jsem zjistil, že nám někde systém počítá špatně možnosti výběru přepravy a s tím i nižší přepravné ve prospěch zákazníka, takže na tom tratíme pár korun, ale má cenu mu psát? Včera se nám to stalo též u jedné přepravy, zatím ještě nevím, kde jsme na co zapomněli. Občas taky někdo neudělá vše úplně podle našich pravidel, ale má smysl to poprvé hned tomu zákazníkovi omlátit o hlavu? Říkám si, že je potřeba se někdy taky trochu zařídit, udělat něco navíc zadarmo a že tím ty lidi vyloženě nenaštveme. Zdá se mi, že spíše naopak.

Jako v IKEE

Všimli jste si někdy v IKEE (pardon za to skloňování), jak jsou třeba v místní restauraci nápisy s vysvětlením, proč je potřeba si odnášet po sobě tácy s nádobím? Seděl jsem tam jednou a říkal si, jak ten zakladatel IKEY vlastně asi začínal. Někdo mi říkal, že začal nábytek dodávat zákazníkům tak, aby byl dobře přepravitelný, ale zároveň si jej museli složit doma. Na druhé straně je jako odměna dobrá cena. Mají takto postavený vlastně celý svůj obchod.

Tehdy jsem jezdil denně z Prahy do Liberce a docela mne to unavovalo zařizovat úplně vše za zákazníky plus denně 3 hodiny cestovat. Jenže myšlenku jsem měl stejnou jako ten zakladatel IKEY: ti zákazníci jsou přeci šikovní a zvládnou to, když jim vše vhodně připravíme. Realita byla samozřejmě dost tvrdá a trvalo mi zhruba dva roky, než jsem uživatele naučil používat systém Dokládka tak, aby i noví příchozí hned věděl, co má provést. Možná tu opět trochu schodím firmy, jenže systém přepravy na našem druhém systému Mailboxde.cz je téměř identický jako Dokládka. Nevím, v čem je mentalita firem jiná než soukromých osob, ale identický formulář dokáže vyplnit 100% zákazníků Mailboxu, ale jen zhruba 85% firem v systému Dokládka.

Dnes si ale nedokážu představit, že bych se vrátil do doby před dvěma lety, kdy jsem vyplňoval za velké procento zákazníků formuláře. Když se na to dívám zpětně, byla to šílená ztráta času a dnes bych tím úplně zastavil tok zásilek a naštval velké množství lidí, co si vše připravili sami. Vím, že je to pro některé zákazníky pravděpodobně nepochopitelné, ale vzpomeňte si třeba na toho majitele IKEY, jak dodnes ve Stockholmu odnáší ty tácy v jediné své restauraci, protože se svými kolegy nemohli nikdy investovat čas do růstu firmy.

Když si firmy lžou do kapsy

Setkal jsem se s několika firmami, u kterých spolupráce fungovala vždy nějak zvláštně. Říkáte si, že někde něco nehraje, jestli je chyba na vaší straně, proč jsou firmy, u kterých fungují zakázky roky bez problémů a firmy, u nichž se stane ten problém vždy. Jenže postupem času se chtě nechtě dostanete do kontaktu s jinými zúčastněnými dodavateli, kteří mají naprosto identické zkušenosti s dotyčnou firmou. Přijde mi, že dost firem žije v iluzi obrovitosti trhu, kde se dá lehce ztratit... Vůbec tomu nerozumím, proč si tito lidé před sebou takto zavírají dveře. Ztrací obrovský kredit, slevy, musí platit předem, dodavatelé jsou neochotní udělat cokoliv navíc. Stačilo by jenom všechno chytit za trochu jiný konec a jednat čestně, i když třeba s problémy.

Mne je třeba nyní strašně hloupé jednat s firmou, u které jsou dvě frakce zaměstnanců, z nichž jedna vědomě lže a druhá kvůli nespokojenosti s fungováním firmy mi sděluje do telefonu skutečnost. Totéž dělají i ostatní dodavatelé. Je potom dost trapné, když nevíte, jak máte jednat s tou první stranou, resp. co si myslet.

Co delat, kdyz jste totalne na dne

Kazdy, kdo treba rozjizdi firmu, tak se urcite minimalne jednou dostane na dno a nevi si rady, co dal. Vetsinou je to v dobe, kdy by nejradeji firmu uplne zavrel a zacal si hledat novou praci. Zakazky se nehybou, nic se nedeje a clovek si rika, ze je vsechno nanic. Predesly clanek jsem nepsal jen tak pro nic za nic. Pointa neni v tom, ze jsem si odpocinul. Odpocivat jde porad, i kdyz clovek nic nedela.

Pred nekolika lety jsem zjistil, ze kdyz mam nejaky fakt velky problem, krizi, ktery pravdepodobne hned nelze vyresit, tak clovek neni schopen jit, sednout si a odpocinout, zapomenout. Ne, u me tohle nikdy nefungovalo. Ani moc sport mi v tomhle nefungoval. Musel jsem si vzit do ruky treba lopatu, nebo delat jinou manualni praci. Ze zacatku treba porad premyslite, ze je vsechno stale nanic, jenze po chvili se dostavi "zapomenuti" a najednou pracujete, pracujete a treba az mate vsechno hotovo, si vzpomenete, ze vlastne by vas neco melo trapit. Ale treba uz ani netrapi. Uplne se preorientujete. Po teto odmlce mate najednou dost energie jit zacit resit problemy s klidnou hlavou a nejste treba tak omameni tou beznadeji.